Bžklkt

Když tak koukám na ten svůj blog a vidím tu záplavu videí, říkám si, že bych měla napsat nějakou recenzi nebo hlubokomyslný článek, ale nebudu vám lhát. Prostě se mi nechce.

Napsat recenzi mi trvá opravdu dlouho. Možná to není vidět, ale nejsem zase takový psavec, a když nemám slinu, tak mi to opravdu zabere spoustu času. Navíc si nechávám recenze uležet a většinou druhý den zjistím, že je to všechno špatně a měla bych to celé přepsat. Jenže ať se snažím, jak chci, prostě mi to nejde.

A když už náhodou nějakou recenzi napíšu, většinou s ní nejsem úplně spokojená. Připadá mi, že když píši, nedokáži do textu dostat své emoce. A já si myslím, že knihy by měly být hlavně o emocích.

Vždyť vroucně milujeme svoje hrdiny a z celého srdce nenávidíme jejich nepřátelé. U knih pláčeme nebo se smějeme jak šílenci. O svém posledním objevu nadšeně vyprávíme všem okolo, skoro i cizím lidem v tramvaji, jelikož čteme, protože chceme být uchváceni. A když už se to povede, chceme ten zážitek zprostředkovat všem!

A proto teď u mně převládají videa. Bohužel nedokážu psát na povel, a když už něco píšu, tak je to proto, že ze sebe potřebuji něco dostat. A když už takový okamžik přijde, ne vždy je po ruce počítač. A pak emoce vychladnou a mně už se nechce.

Miluji svůj blog a rozhodně se nechystám skončit. Doufám, že časem se zase dostanu do nějakého rytmu a začnu i psát. Ale slíbit vám to nemůžu. Možná to bude zítra a možná nikdy. A možná bych neměla být líná prdel.