Jak jsem (ne)dobývala edici Pevnost

Každý boj má své mrtvé. A pokud jste tou mrtvolou vy, není se asi čím chlubit. Přesto...

Verča a David vymysleli skvělý projekt #dobyvamedicipevnost, do kterého jsem se rozhodla zapojit (na poslední chvíli). Říkala jsem si, že lepší příležitost, kdy si přečíst své mrňavé černé knihy, se mi už asi nenaskytne.

A tak jsem se vrhla do první. Čtu, čtu, v půlce druhé "kapitoly" zjišťuji, že to není kapitola, ale povídka. Ok, tak jsem si nepřečetla anotaci, to se mi stává často, ale to, že nepoznám jednu povídku od druhé... No dobrá, moje blbost.

Byla jsem trochu rozladěná, tak jsem knihu na 3 dny odložila. A pak jsem se znovu vrhla na druhou povídku a říkám si. A o čem vůbec byla ta první? A JÁ NEVÍM, PROSTĚ NEVÍM! *dýchej, Raduško, dýchej*

Jsem tvrdohlavá, cholerická, dost emočně založená a nesnáším vedro. Nesnesitelné - já vím. Smíchejte to dohromady s neschopností přečíst malou knihu - výbušná kombinace. Jediný, co mě pozdrželo od toho, abych ji vyhodila z okna, bylo to, že jsem nechtěla špinit trávník.

Teď mám vychladlejší hlavu a říkám si, že by i té knihy bylo škoda, jelikož jednou jí dám znovu šanci. Měla skvělou atmosféru. Ale dám si na ni pozor - na potvoru mrňavou.

Každopádně jsem ztratila veškerou vůli číst cokoli malého a černého. I když...ještě pár dní zbývá. A třeba si řeknu, že je škoda se takové skvělé akce nezúčastnit. Navíc vím, že knihy v edici Pevnost jsou různorodé a nějaká se mi určitě zalíbí. No, uvidíme.

Nejspíš bych měla ještě zabojovat. Přemoci se. Donutit se. Ale jsem tvrdohlavá jak beran. A beran říká NE.

Sečteno a podtrženo: já jsem z pevnosti nevytřískala ani jednu pitomou cihlu. Zatím.  VAZ MI ZLOMILA SMRT (& potěšení od Alberta Kudělky). :-)