Dojem z knihy: Deník nalezený ve vaně (Stanisław Lem)

Vydal: Knižní klub v koedici s nakladatelstvím Baronet, 1999

Anotace: Deník nalezený ve vaně vypráví o civilizační katastrofě způsobené zánikem papíru, která se odehrála před mnoha staletími. V gigantickém protiatomovém krytu jsou objeveny záznamy jednoho z jeho obyvatel. Čtení záznamů postupně ukazuje, že v uzavřené společnosti se vyvinul zcela svébytný a zcela deformovaný svět s militantními rysy, předstírající neomezenou moc.


Jelikož mám slabost pro polské autory, vynechat Stanisława Lema by byla asi velká chyba. Takže když jsem se neplánovaně opět zaregistrovala v knihovně (protože letos jsem chtěla jen dočítat to, co mám doma), nabalila jsem si od něj čtyři knihy.

A první z nich je právě Deník nalezený ve vaně. 

Popravdě...po přečtení prvních dvou stránek jsem se chtěla rozbrečet, hodit knížku do kouta a vztekle kopat nožičkama. Vůbec ničemu jsem nerozuměla. Po čtení oddechového Pozlátka jsem prostě nestihla v čas přepnout. Ale když jsem si to uvědomila, nadechla jsem se, začala se víc soustředit a přečetla to znovu. Naštěstí. :-)

Knížka je rozdělena do dvou částí (i když první je jen kratičká - uvozující).

1. část se odehrává zhruba za 1700 let. Naší civilizaci, která dávno vymizela vinou zániku papíru a tím způsobenou ztrátou informací, nahradila civilizace nová.

Prognostor Wid-Wiss při archeologických vykopávkách nalezl tajný protiatomový vládní kryt zalitý magmatem. Uvnitř (v koupelně - odtud název) našel také deník speciálního agenta, který tvoří většinu celé knihy.

Ve 2. části se seznamujeme s agentem (i když nikdy nepadne jeho jméno), který zjišťuje, že mu byla přidělena supertajná Mise. Ale když se snaží dopátrat, co konkrétně Mise obnáší, dostává se jen do řady bizarních a lehce schizofrenních situací. Chodí z jedné místnosti do druhé a potkává lidi, kteří jsou (minimálně ) zvláštní. Navíc nic není tak, jak se zdá. Naprosto vše je prý šifrou.

On se pak snaží rozebírat, co prožil, co to mělo znamenat a potkává další lidi (i když některé už poznal dříve), kteří se mu to snaží objasnit a nabízejí mu i spojenectví. Ale komu v tomto prostředí může věřit?

Tahle knížka ve mně vyvolala značnou paranoiu a celou dobu jsem si říkala: "Co to, ksakru, čtu?" Marně jsem hledala nějaký stálý bod, jemuž bych mohla věřit, který by po několika stránkách nebyl převrácen, překroucen či úplně dementován. Chtěla jsem věřit alespoň něčemu, chtěla jsem aspoň na chvíli, aby knížka byla "normální". I když musím přiznat, že například běhání z místnosti do místnosti a objevování nových postav mě neuvěřitelně bavilo a vždycky jsem čekala, co/kdo na mě vykoukne v dalších dveřích. :-) 

Deník nalezený ve vaně pro mě rozhodně nebyl odpočinkovou četbou a musela jsem se hodně soustředit, abych se v tom nezačala příliš ztrácet. Takže číst před spaním spíše nedoporučuji. :-)

Určitě by bylo zajímavé, pokud by byla knížka zfilmována (pokud je, dejte mi, prosím vědět). Protože už jen ty sny, co se mi teď zdají, stojí za to. :-D

P.S.: A úryvek, který mě nadchnul a on nějž se nemohu nepodělit. 

"Podle chronotrakční teorie se lze proti času pohybovat prakticky jen daleko od velkých hmot, protože každé  přiblížení k nim pohlcuje nesmírná množství energie. Sondy proto pozorují minulost ze stratosféry. jejich náhlé objevování a stejně náhlé mizení muselo být pro lidi neogénu značnou záhadou. Jak tvrdí Prodoktor Sturlprans Druhý, retrochronální sonda se vytvoří v minulosti jako objekt podobný vypouklému disku, připomínajícímu dva na sebe položené talíře, vznášející se volně v prostoru."

(strana 14)

Chápete, ne? Skvělý! <3